Musím se přiznat rovnou, že v mém pestrém lyžařském programu nezaujímají LoBy přední místa…
Když byly LOBy v Jilemnici, jel jsem J50. Když byly v Jeseníkách, byl jsem na zimním srazu slovenských turistů. Na Tři Studně jsem měl volný termín.Více než na závody jsem se těšil na krajinu, na lyžařské stopy na Vysočině, které jsem předtím nikdy nepoznal. Podle toho možná i vypadal můj přístup k závodu. Na LOBu jsem byl vlastně jen jednou – předloni na Jahodové louce u Božího Daru. Vzpomínám si na závod s hromadným startem – bylo to „docela maso“. Od vyššího nasazení na LOBu mě odrazuje to, že na rozdíl od klasického OB, kde si pozici přidržuji prstem na mapě se na LOBu musím při každém pohledu na mapu znovu a znovu nacházet-to ale asi každý. Dále je mně trochu líto „lepších“ lyží, které podle mě nejsou konstruovány na tak drsné zacházení, které v některých úsecích LOBu zažívají. Dalším omezením je obava ze srážky, která málem nastala, když jsem stoupal ke kontrole a závodnice, která od kontroly odjížděla se zrovna dívala při jízdě do mapy se řítila se proti mně. Něco jsem vykřiknul a ona v poslední chvíli zažehnala štřet tím, že „zahučela do lesa“. Tím je výčet výmluv nad mými, nepříliš lichotivými výsledky u konce. Organizátoři připravili dobré mapy, a pěkné tratě. Celkově výborný dojem podtrhlo slunečné počasí. Mně se ale asi nejvíce líbily dva výletky na seznámení s krajinou, které jsme absolvovali po sobotním i nedělním závodě. V sobotu ještě před výletem jsem si vyzkoušel závod ve sprintu volnou technikou. Než jsem se po startu dostal do tempa, byli postupující v cíli. Pak už jsme se vydali kolem hráze rybníka Medlov dále na východ do Kadova. Odtud podle rady jiných běžkařů kousek po žluté značce k rozlehlému mlýnu a po stopě nad potokem do Fryšavy . V restaurace ve Fryšavě, kde jsme povečeřeli, bylo příjemně, zejména proto, že měla oddělenou nekuřáckou místnost – v Čechách mnohde nevídaného. Za svitu čelovek jsme se přehoupli přes vlídný hřebínek na Tři Studně, kde jsme bydleli. V neděli jsme se na bruslích vydali směrem na Sklené, ukázali jsme si některé kontroly ze závodu a jinak jsme se za krásného slunce kochali projížděním po pláních směrem na Vlachovice. Cestou jsme potkali několik stejně neukojených orienťáků, kteří se byli po závodě projet. Ještě se nám nechtělo domů a tak jsme objeli smyčku na Rokyto a kolem rybníka Medlov na parkoviště na Tři Studně.
Vůbec se mně nechtělo domů.Vysočina mně prostě učarovala svou zajímavou krajinnou vlídností, množstvím upravovaných i neupravovaných stop a puncem jakéhosi nepoznaného. Toho, co budu chtít určitě v příštích letech okusit.