Bike adventure závody jsou pro koloorienťáky zpestřením sezóny. Letos se konal poprvé 6-etapový bike adventure závod v režii orienťáků z Nového Boru.
Již od jara jsem plánoval prázdninovou akci Six Numbers jako domestik jediné juniorské naděje SMS Teamu Kladno (syna Richa). Jednalo se o extrémní formu MTBO závodu dvojic typu populární Bike Adventure (dřívě Poděbradka), neboť namísto jednoho či dvou dnů šlo hned o 3 po sobě následující dvouetapy scorelaufu na 4 hodiny. Navíc se jednalo o jubilejní první ročník a přiznejme si, jak často se člověku poštěstí být hned při tom (naposled jsem osobně z vrcholných akcí zažil malování smíchovského tanku na růžovo). Samozřejmě jsem měl obavy z průběhu akce, neboť s Richem v jeho 14 letech zatím absolvujeme pouze kratší akce maximálně 30–45km, ale správný biker musí být tvrdý.
První změna plánu nastala po Richově návratu z tábora, kdy se vrátil dva dny před odjezdem se solidním nachlazením. Odjezd na akci jsme tedy odložili o 2 dny a přijeli až na 3 etapu, čímž jsme přišli o první dva závody na Třeboňsku, tedy v absolutních rovinách. Já osobně jsem solitér a mám rád individuální akce, ale bike adventure jsou fantastickou příležitostí týmové souhry a spolupráce, vzájemného přizpůsobení a ohleduplnosti. Nejlépe poznáte vlastnosti svého parťáka právě při podobných akcích, tedy pro mne šlo o skvělou příležitost zjistit, jaký jsem rodič;-).
Specifikem třetí etapy bylo, že start byl ve Staňkově a cíl na druhém konci mapy v kempu Zvůle. U BA závodů stačí odhadnout vzdálenosti jednotlivých hnízd kontrol a hlídat si nutný návratový čas. Zbytek je odhad vlastních fyzických schopností a vhodná volba strategie. Pokud ale máte dojet na druhý konec mapy, tak těch 40 či více km od startu do cíle musíte ujet bez ohledu na schopnosti a síly. A to byla dokonalá zrada, protože cesta od startu do cíle trvale stoupala, ačkoliv v oblasti startu byly pouze rovinky. Já jsem odhadnul plánovanou trasu podle rovin a víceméně své kondice. Rich vyrazil mezi rybníky tak zostra, že jsem měl hrůzu z toho, že mu budu stačit. Orienťák na hrázích, byť v měřítku 1:50 000 je velmi zajímavý, je to podobné síti průseků, ale všude voda. Po 20km a poměrně hodně bodech jsem přišel na to, kde jsem udělal v plánování chybu. Bylo jasné, že nemáme šanci původní trasu objet, takže jsem začal řešit problém, jak dojet v limitu. Řešení spočívalo ve využití silnice přes Stráž nad Nežárkou a co nejrychlejší přiblížení k cíli a pobrání hodnotnějších kontrol při cestě. Až do ujetí 45km (Richova aktuálního výkonnostního limitu bylo vše super i body vypadaly rozumně). Ovšem od tohoto okamžiku začal Rich vyžadovat přestávky na sezení,ležení, spaní apod, dokonce nás v takovéto nedůstojné chvíli minul tým Rolníků ve složení Fanda Pašek a Honza Pucherna (propadnul bych se do země). V této chvíli se projevila má úloha domestika (vezl jsem peněženku) a rozhodnul jsem se trvale opustit les a Richa nalákal k návštěvě bistra u silnice úplně mimo les a kontroly. Hlavní bylo vůbec dostat se do cíle, kde jsme měli spát a k tomu nám stále scházelo něco přes 20km. Výborný smažený sýr, guláš a chlazené nápoje dočasně pozvedly morálku v našm týmu natolik, že jsme opět vyrazili směrem k cíli a já se začal smiřovat s penalizací, ale stále v rozumných dimenzích. Nakonec nás stál oběd 200Kč, 10 Kč tuzéra a 202 bodů penalizace (pořád stejně lepší než Jonáš Bartoň, který měl penále 522 bodů).
K Richově nezměrné radosti jsem asi 3 km před cílem prorazil duši na zadním kole, takže jsem poskytnul další regenerační pauzu a výměně duše jsem sevěnoval pomalu a důkladně, abych z toho něco měl. Po dojezdu do cíle jsem byl překvapen, že jsme stále zůstali v kladném bodovém zisku. Při BA podle mne nic nenaštve tak,jako když se štvete několik hodin jako negr a pak máte stejně bodů, jako kdybyste seděli na zadku v cíli… Na tachometru bylo konečných 69km s trvalým stoupání. Po postavení stanu jsme příjemně strávili zbytek dne v odpočinku a obav z toho, abychom nebyli nuceni využít služeb hrůzostrašných toalet na Zvůli. Aspoň v tomto jsme měli štěstí.
Vzhledem k tomu, že Richovo nachlazení se nezlepšilo, naopak jej začalo opět škrábat v krku, tak jsme se rozhodli, že příští etapu bez ohledu na body pojedeme co nejkratší cestou zpátky do Staňkova. Cesta vedla přes Albeř a Novou Bystřici. Na začátku jsme si užili kopce a lesní cesty České Kanady a pak úžasné sjezdy do Nové Bystřice, kde mne málem srazil pod náklaďák dědek (tedy starší pán na ukrajině),který se bez rozhlédnutí rozjel z chodníku do silnice přes v okamžiku, kdy jsem jej míjel a navíc mne předjížděl náklaďák. Potenciální kolizi jsem naštěstí ustál a onen pán se lekl natolik, že asi navždy bude strkat do silnice ruku, než se tam rozjede. Menší stoupání a opět ostrý sjezd až k rakouské hranici (kousek od nejsevernějšího bodu Rakouska, velké místní atrakce). Ten sjezd byl úžasný a od této chvíle jsem si gratuloval k volbě středeční trasy, byť se spíš jednalo o silniční tour než MTB, stoupání bylo sice trvalé, ale povlovné, narozdíl od těchto brutálních kopců z jižní strany mapy. Nedokážu si představit, jak by toto přežil leader mého týmu. Dále jsme pokračovali po krásné vrstevnicové cyklostezce a předjížděli zástupy hobíků a rodin s dětmi. Zde jsem opět k Richově bezmeznému naděení píchnul a musel použít naši poslední rezervu z Richova kola (jak se ukázalo později, měl jsem po centrování výpletu špatně nalepenou gumu v ráfku a při ostřejším brzdění prosekla duši). Další dvě kontroly (mimochodem moc pěkně umístěné mimo hlavní cesty, trať zde připomínala spíš charaterem Ruskou ruletu) jsme brali s určitou obavou, že mi praskne i poslední duše (pak by zbývala jediná možnost sednout na Richovo kolo a dojet do cíle pro nářadí, kde jsem měl 2 další, a vrátit se zpět). Rozhodně se mi nechtělo 10km tlačit kolo. Do cíle jsme dorazili již po 3 hodinách, čímž jsme zaskočili pořadatele, kteří ještě nepostavili cíl a tak proběhlo vyčtení čipu v provizorních podmínkách. Přesto jsme během těchto 3 hodin ujeli 48 km a bodů jsme měli o dost více než při středeční penalizaci.
Vzhledem k Richově nelepšícím se nachlazení jsme se domluvili na změně leadera týmu, kdy Richa pro 5. a 6. etapu nahradil předseda oddílu Pavel, přeborník středočeské oblasti v MTBO na krátké trati (vzhledem k mému květnovému úrazu sice jediný startující v přeboru, nicméně z mého pohledu osoba výkonnostně mnohem lepší než já). Pokládal jsem si za čest, že mu mohu vézt lahev s pitím, abych mu ji při zhroucení po 132 minutě mohl předat a splnit tak svou úlohu týmového hráče. Na pátou a šestou etapu nás ovšem čekaly Novohradské hory a už z dálky se zdálo, že to nejsou takové kopečky jako krajina na sever od Kladna. Jediné štěstí je, že tam je příroda, která regeneruje, slunce, voda, vzduch…
Start byl pár km po asfaltce a na lesní cestu a pak stoupání a stoupání. Většina kontrol byla po pěkných lesních cestách, velmi líbivá krajina i trať. Pavel šlapal jak nezmar do kopce a já jsem chvílemi pochyboval, že mu buduv kritické chvíli schopen tu zatracenou láhev podat. Naštěstí jsem točil raději těžší převody, abych měl rezervu až bude hůř. Stoupání byla vyvážena prudkými sjezdy, kdy jsme se báli, že se na štěrku rozsekáme, ale MTBO je taky adrenalin. Nepříjemné překvapení byla kontrola na Jitronické louce, kterou jsme jako mnoho dalších dvojic nenašli. Byla za 30 bodů a asi jen zakyselení mozku mi dovolilo, abych s bikem na zádech běhal naprosto nesmyslně s Pavlem po hustníku a kontrolu hledal. Takovou věc jsem snad udělal pouze jednou v životě v roce 1982 na mých prvních závodech v OB kategorie M10N, kdy mi kdosi chaoticky vysvětlil, že existují pravé a falešné kontroly,takže jsem okolí každé nalezené prohledal v okruhu 100 m, abych neorazil náhodou tu falešnou. Ale ve 34 letech běhat po tmavozeleném hustníku na mapě 1:50 000 s kolem na zádech…? Kontrolu jsme nenašli a asi po 20min neúspěšného hledání jsme to vzdali a vyrazili dál. Pobrali jsme docela dost bodů, když jsme zjistili, že nás tlačí čas. Jediná možnost byla najet na silnici (čemuž se dost Pavel bránil), ale to nám umožnilo udělat takový rychlostní průměr, že jsme nadoraz asi o 36 sekund stihnuli 4 hodinový limit. To je umění odhadu trasy, sice jsem byl slušně odvařený a Pavel mluvil o hypoglykemii, ale nevěřil bych, že ten limit stihneme. Zúročil jsem všechny početné stovky km, které jsem kdy na silnici natočil v mládí. Dokonce i celkový výsledek 460 bodů byl pro naši aktuální výkonnost velmi dobrý. A najeli jsme jenom 69km plus ty zatracené kopce.
Poslední nedělní etapa byla ve stejném prostoru, ale s jiným bodovým hodnocením. Základní chybu jsem udělal v tom, že jsem si nestihnul koupit energetický nápoj (tyto 4–6 hodinové závody jezdím na 2litry vody v Camelbaku a 3 lahvičky Kamikaze), uhlí a podobné nesmysly jako správný orienťák nejím. Do camelbaku si dávám čistou vodu, neboť má vrozená lenost mi brání jej čistit. Zvolil jsem tedy oblíbený light nealko grep nápoj z Lidlu (který zbožňuje má manželka), který má 4kJ na 100ml, tedy celkem jsem si nechal energetickou rezervu 40kJ na závod. Nechám si to patentovat v Teleshoppingu. Pavel mi pak vynadal, že v mém věku a s mými zkušenostmi jsem debil (a měl zatraceně pravdu). Přes noc pršelo a bylo chladněji, začátek naší trasy nebyl nic moc, opět po silnici a to jsme ještě nevěděli, že to bude asi největší Tour z celých 6 numbers. Kontroly byly daleko od sebe a přejezdy k nim byly nejrychlejší po asfaltu. Kdybych to věděl, vzal bych si svoji novou silničku s Campou, rozhodně vážila méně než bike a přes hustník bych s ní také lépe bežel. Akční byl úsek pobažinaté cestě, kde dokonce jeden tým kategorie s přívěsným vozíkem lovil dítě z kaluže. Pro špunta to musel být fakt akční zážitek, který si bude dlouho pamatovat. Ale rodiče byli tak rychlí, že vozík vylovilidříve, než tam natekla voda. Docela nám to přes naše obavy dobře táhlo až do okamžiku kontroly, která nabízela dvě možnosti. Buď horšími cestami, ale šly vzít kontroly za 20, 30 a 80 bodů. Já navrhoval objížděčku po lehčích a rychlejších cestách přímo na těch 80 bodů, ale časově lepší. Samozřejmě, že leader má vždy pravdu, takže jsem na kraji rozbahněného kukuřičného pole, kde se ztratila čárkovaná cesta, viděl rudě. Poprvé jsem se od rána postavil v sedle a to začalo věštit určitý průser. No, ale jeli jsme stále podle plánu, nicméně rychlost nebyla optimální. Následující kontrola za 30 bodů byla past, na kterou jsme skočili, byl to hodně vysoký kopec, z mapy to tak nevyniklo a nakonec nás celá legrace stála asi 50 minut. V tom je BA na 4 hodiny zrádná, toho času je fakt málo a na 6 hodin to bývá paradoxně jednodušší. Takže jsme zjistili, že na 80 bodovou kontrolu není šance a tak akorát se reálně můžeme vracet zpátky a to ještě po asfaltu a mnohem delší cestu než v sobotu. Navíc cesta,která byla v mapě, byla pouze v mapě, takže jsme si ještě užili akční sjezd po poli mezi pasoucími se kravami, ale jeli jsme po cestě, která byla jako čárkovaná pouze v mapě (kraví single-track). Najeli jsme na asfaltku a vraceli se zpět. Teď jsem začal cítit, že Kamikaze je rozhodně pro doplnění energie lepší než zázrak z Lidlu za 3Kč 2 litry, stáčeno kousek u nás u Kladna v Braškově (asi z vodovodu). Nicméně jsem se stabilizoval, kleslo mi tempo, ale udržel bych ho určitě ještě pár hodin – prostě jsem se rozjel na tukové rezervy. Pavel jako by chytil druhý dech, kraví single-track, kukuřičná vložka a další bikové vložky ho nabudily, takže udával tempo a dokonce ani nejevil zájem si ode mne vzít bidon s vodou. Proti předchozímu dni jsme měli asi 10 min rezervu, takže Pavel vymyslel, že můžeme vzít při cestě aspoň jednu 30 bodovou kontrolu s tím, že sice dostaneme penalizaci, ale pořád vyděláme. Odbočili jsme z příjemné klesající asfaltky na rozmlácenou cestu (v MTBO klasifikaci plná čára – dle Pavla, já bych ji viděl tak na čárku). Kolo pode mnou skákalo jak splašená koza a viděl jsem před sebou rudě – Pavel měl červený Windstopper. Táhlý kopeček po tom rozmláceném svinstvu a kýžená kontrola. No a teď se Pavel projevil jako zkušený stratég a zvolil čárkovanou cestu po poli, která se podle mého očekávání po 200m ztratila, pak přenášení kola do lesa a teď opravdu první opravdu klasická MTBO vložka – sjezd po tečkované cestě MTBO klasifikace z kopce, pařezy, rygoly a paseka. Vrcholná část této etapy. Prostě úsek, který když jsem si na svých prvních MTBO závodech projel, tak jsem věděl, že tento sport budu dělat tak dlouho, dokud se nerozsekám tak, že se už nezvednu. Sjeli jsme na silnici, kratší zkratka přes potok po červené značce a na silnici a hurá rychle do cíle. Sledoval jsem čas a nechápal jsem, jak jsme stihli dojet do konce 5. minuty přes limit a dostali pouze 10 bodů penalizaci (což odpovídalo povinné sběrce). Takže mistrovský odhad leadera týmu opět vyšel. Najeli jsme 72 km, získali jsme sotva polovinu toho, co v sobotu, ale ta zkušenost byla k nezaplacení. Probrali jsme naše chyby v taktice, zjistili, že i kdybychom znovu objeli totéž, co v sobotu, tak navzdory nižším hodnotám kontrol bychom měli více. Námi zvolená trať nebyla ani tak líbivá, na druhou stranu jsme viděli jinou část Novohradských hor. Minimálně v první polovině závodu jsem si potrénoval dynamickou sílu na silnici. Pavel sice remcal, že jsme moc jezdili po silnici, ale pokud se trasa blbě vybere a tlačí čas, tak to je nejrychlejší.
Škoda, že jsem neabsolvoval první dvě etapy, Fanda prý s Honzou najeli v první etapě přes 100km za 4 hodiny. Nicméně Six Numbers byly jako celek hodně vydařené závody a pokud se mi podaří najít leadera, který závod se mnou absolvuje a bude mít zájem o mnou vezenou lahev či peněženku, tak budu vždycky připraven tuto na 132km podat, což je taky hlavní posláním nás domestiků. A pokud jste nebyli na 6 numbers, tak se třeba potkáme už brzo na Posázavském dýmákovi. Pokud jste žádnou bike adventure zatím nezkoušeli, tak máte možnost během těch pár hodin poznat skryté vlastnosti svého partnera. Oba moji leadeři byli odlišní, ale s každým z nich bych do toho šel znovu a znovu.