MTBO je v rámci orientačních sportů velmi mladá disciplína. Paradoxem je, že to zatím není sport mladých talentů, ale ostřílených dospěláků a veteránů z jiných disciplín. Přesvědčit jsem se o tom mohl o tomto víkendu, kdy Tesla Brno pořádala 9. a 10. závod Českého poháru MTBO a současně WRE (ovšem pro úplně jinou kategorii než jezdím).
Pohled do startovní listiny je určený jenom pro otrlého čtenáře. V MTBO se vzhledem k počtu startujících jezdí kategorie H14–18 a D14–18, ovšem počet účastníků se dá většinou spočítat na páru rukou penzionovaného pyrotechnika. K většině jmen startujících v těchto kategoriích snadno dohledáte odpovídající příjmení a registračku v kategorii dospělých a veteránů. A přitom MTBO je z hlediska lidí, kteří si jej vyzkoušeli a následně mu propadli (a to hovořím i ze své zkušenosti a ze zkušenosti osoby stejného příjmení, které k mému a mé registračce snadno dohledáte;-)), velmi atraktivní odvětví orientačního běhu (sic!). Přemýšlím , kdo bude MTBO závody jezdit za pár let až z eliťáků a nás „skoroužveteránů“ budou skuteční veteráni.
Jako jedni z nemnoha středočeských zástupců se trojice členů našeho Kladenského oddílu zúčastnila těchto závodů, které kolidovaly s termínem třídenních závodů v Jesenici a Ceny východních Čech. Mezinárodní akce, která byla zároveň přípravou na MS MTBO 2007, se konala ve Žďáru nad Sázavou u Pilského rybníka. Terén dle mého názoru pro dnešní OB naprosto neatraktivní a jednoduchý, paradoxně ideální na specifické požadavky MTBO. Mnohokrát přemapovaný prostor pokrýval v jižní části i třetinu luk a polí, nebyl zde žádný nelidský kopec a přitom velmi rozmanitá síť cest různé klasifikace, která umožnila vynikající stavbu tratí. Mapa v měřítku 1:15 000 byla použitá jak pro sobotní krátkou trať, tak i nedělní klasiku. Sobotní krátká trať pro kategorii H19–39B, kterou v současné době zatím jezdím (ačkoliv vzhledem ke ztracené formě způsobené jarním úrazem – jak jinak než na závodech MTBO;-) mne asi v další sezóně dokáže zachránit pouze velká shovívavost soutěžní komise při studiu mých lékařských zpráv), měřila vzdušnou čarou 7,2 km (reálně dle cyklocomputeru jsem ujel 11km), v neděli pak klasika na 16,6 km se reálně protáhla na 26,5 km. Jedna z pěkných vlastností MTBO také je, že se na tyto vzdálenosti dává méně kontrol (13 v sobotu a 14 v neděli), což je způsobeno tím, že kdybyste rozmístili oblíbených 30 (dle kapacity SI5), tak byste na krátké trati ani nestihli kolo mezi kontrolami dobrzdit. Terén umožnil i časté volby variantních postupů zdánlivě porovnatelné délky, což je nedostatek současného pěšího OB v miniterénech mezi myšincemi a krtincemi.
Sobotní trať startovala na kopci na louce a byla pěkně z kopečka. Závodníci jeli z kopce tak rychle, že prvních 500 metrech sjezdu po louce mi spolustartující ujeli skoro o půl minuty, ačkoliv jsem si při jízdě z kopce připadal jak sebevrah. V podstatě jsme objeli malou smyčku centrální částí lesa, závod byl velmi rychlý, tratě líbivé. Při mém štěstí a pozdním startovním čase (v žádném MTBO závodě jsem v životě nestartoval dříve než 60), začalo zhruba v polovině tratě pršet. Takže jsem si užil i technických bahenních vložek, ale po zkušenosti z loňského závodu ČP ve Fryštáku mne již kaluže a bahniska hluboká i několik desítek cm rozhodně nerozhodí (a navíc jsem po uvedeném závodě instaloval hydraulické diskové brzdy). Bylo mi trapné si na 7 km brát camelbak, takže jsem si vzal pouze lahev s ledovým čajem. Nicméně ve chvíli, kdy jsem dostal žízeň jsem orazil cílovou kontrolu. Začínám si na MTBO mapařinku zvykat, neudělal jsem žádnou ani drobnou chybu (možná jedině volba alternativního postupu, ale nejsem si jistý). Kolo bylo jak bahnitá koule, takže i přes přísný zákaz mechanika jsem kolo ošolíchal wapkou, stejně tak, jako Rich v kategorii H14–18. Nebýt asi 8km rozježdění před startem bych se v sobotu ani moc na kole nesvezl. Nedělní trať byla zajímavější nejen svou délkou, ale i 5km vzdáleností na start, kterou jsem si zajel 3× (jednou s Richem a zpátky a pak znovu s Pavlem, kdyby náhodou potřeboval cestou na start podat tu správnou lahev s vodou. Takže jsem si na rozježdění dal 15 km a začal cítit, že by se mi tak za měsíc mohla vrátit březnová forma, kterou jsem téměř absolutním výpadkem ježdění na bikovi po květnovém úrazu ve Vidnavě téměř nenávratně ztratil. Takže měsíc před koncem sezóny se dostávám opět na formu, kterou jsem měl před jejím začátkem. Startoval jsem až 109, aby mi nebylo líto pozdních sobotních 99. Asi to program míchá podle abecedy!!! Na startu mne překvapil sveřepě vyhlížející závodník v OB dresu Žabovřesk Brna, který se rozhodl mimo soutěž oběhnou trať ženské elity. Na uštěpačné komentáře kolem stojících bikerů včetně mě nereagoval a pokračoval v klasickém orienťáckém strečinku. Zajímalo by mne, jak dopadnul, protože podle pravidel MTBO mají být tratě stavěny tak, aby běžící OB závodník absolvoval tutéž trať pomaleji než koloorienťák (má výhodu v tom, že kromě pole může běžet kudykoliv, na druhou stranu je však na cestě o 15–20km/hod pomalejší). Doufám, že na webu pořadatelů se objeví informace o jeho dosaženém čase. Protože vybíhal asi 20 minut přede mnou a zřejmě nevolil rychlé obíhačky po asfaltu a zpevněnkách, tak jsem ho během mých 100 min v lese vůbec nezahlédl. Dále ji možné, že běžel tak rychle a nebo trať DE vedla výrazně odlišně.
Naše trať pro změnu začala v lese a teprve na 2 kontrolu jsme se dostali do luční části, kde byla nádherná objížděčka na níž jsem potkal úplně stejného psa, jako mám, a při ohlédnutí jsem poznal i svou manželku, která na bike nejezdí a víkendovou akci využila k turistice po krásách Žďárských vrchů. Odpočítat správnou odbočku nebyl problém, ačkoliv jsem na úzké rozbahněné stopě po hrázi malého rybníčku málem skončil mezi chovným potěrem, který zatím v MTBO schází. Na čtvrtou kontrolu se mi podařilo špatně spočítat odbočky a spolu se stejně zmýleným soupeřem jsme skončili o pár vrstevnic níže na asfaltce. Chyba stála nějaký čas, ale aspoň jsem si užil nějaký bikový kopec po čárce, který mi v sobotu tak scházel. Zde jsem se se soupeřem opět rozdělil, on volil rychlou, ale dlouhou objížděčku po asfaltu spodem zprava, kdežto já po louce do kopce téměř přímo (dvě zásadní volby postupu na 1,5 km, které jsou ve středních Čechách v OB téměř nevídané!). Dále následovalo asi 8km hopsání po tenkých tečkách a čárkách občas proložené rychlou vložkou po asfaltu a vždy s možností alternativních postupů. Nejsem si jistý, jestli některé objížděčky nebyly rychlejší, ale jízda po mnou zvolených postupech byla pěkná a bikersky atraktivní. Dokonce jsem přehodnotil svůj postoj k jízdnímu stylu a ačkoliv mi vždy přišlo ohavné na bikovi vstávat do sedla, umožnilo mi to jet na mnohem těžších převodech než při pohodlné lehké jízdě v sedle na lehké převody. Během dvou dnů jsem kolo tlačil 2× na asi 15 metrovém úseku do prudkého kopce a přes ošklivou bažinu. Na 11 kontrole jsem se vyděsil, že jsem si spletl pořadí kontrol, ale ukázalo se, že jsem obdobný postup jel už v sobotu. Na 12. kontrole jsem pochopil, proč pořadatelé varovali před klacky na cestě, faktem je, že už z desáté kontroly jsem jel po tečce, která by na OB mapě byla maximálně jako nevýrazný průsek. Do ramínka XT přehazovačky jsem nabral klacek a myslel jsem si, že jsem dojel, ale klacek jsem vyndal a pořádný kopanec přehazovačku rozchodil. Pak už krátký úsek po tečce a zasloužený prudký sjezd k předposlední kontrole a sběrce.
A nakonec k tomu jinému úhlu pohledu. Po dojetí se mi syn Rich chlubil, ať si prohlédnu jeho kolo. Asi 200 metrů před 4. kontrolou urazil patku a XT přehazovačku. Nehoda se mu stala na druhém konci mapy a znamenalo to asi 5 km tlačení kola. Rich ve svých 14 letech bez jakýchkoliv mechanických zkušeností s údržbou kola pouze na základě vágní informace, že v kapesním nářadí v brašničce má nýtovačku a že se nýtek jen lehce vytlačí a zatlačí, sám zkrátil řetěz a zničenou přehazovačku omotal kolem sedla. Na kole si nastavil jeden pevný převod (asi tak převodových parametrů legendární ukrajiny) a s takto provizorně opraveném kole se bez problémů dostal do cíle. Což je samozřejmě u mladíka, jehož jedinou radostí je počítač a úrovně ve World of Warcraft, dle mého názoru vynikající výkon. Takže si myslím, že mnohem větším přínosem než jeden nedokončený závod je získaná zkušenost z řešení krizového problému při závodě a fakt, že si i čtrnáctiletý biker dokáže bez pomoci dospělých v lese sám poradit i s technickým problémem, který mu nikdo nevysvětil a neukázal, jak se řeší. A to si myslím je ta věc, kterou dokáže dětem sport jako je MTBO, samozřejmě kromě krásných zážitků dle mého názoru neporovnatelných s jinými disciplínami, poskytnout. A to je určitě taky důvod, proč by měl každý orienťák uvažovat o tom, že by jeho děti měly mezi různými sporty vyzkoušet i MTBO. Jedna z posledních možností letos budou závody ČP MTBO v Dolním Bousově dne 7.-8.10.2006.